GUESTBOOK

________________________________________________________________________________________________

Prosinec 2011

Harry Potter v 99 vteřinách

30. prosince 2011 v 12:17 | Re |  Videovna

This.... ROCKS!


Ten kluk má móc dobrej hlas, s tím by se mohl začít šplhat někam dál :>




(Oh no! Edward Cullen gets slayed!)

Přemýšlím

30. prosince 2011 v 11:55 | Re |  Drahý deníčku...(a čtenáři xD)
Přemýšlím nad tím, jestli existuje nějaký zavedený postup na situace, kdy něco opravdu toužíte říct, a zároveň je to něco, co se prostě neříká. Přijde mi to hrozně kontraproduktivní. Chci něco říct, a zároveň vím, že kdybych to řekla, napsala, whatever, tak si tím v mnoha směrech značně přihorším. Ale v některých věcech asi nemá cenu hledat nějaký smysl. Achjo xD

Realita

26. prosince 2011 v 19:16 | Re |  Drahý deníčku...(a čtenáři xD)
Nechci se do ní vrátit :___: !

Chci navěky zůstat v pohodě Vánoc, kdy nemusím stresovat se školou, nemusím myslet na fyziku, a pokud bych za to platila jen kapitolou IUSu denně, aneb analytické balíčky a podbalíčky, tak bych do toho šla!

Ale mám panickou hrůzu z fyziky, nejraději bych na ni ani nemyslela, ale od zítřka budu muset začít, abych na projektu nahrála alespoň nějaké body. Otázka zní, jestli to má smysl, protože mám ošklivý dojem, že na všech třech termínech zkoušky stejně proletím :_:. Ono stačí proletět na prvním a další budou těžší a těžši...

Takže, kolikže musí být člověku, aby se stal řidičem šaliny...? :D

Štědrý den

24. prosince 2011 v 16:01 | Re |  Drahý deníčku...(a čtenáři xD)
Nesněží, nemrzne, a já si říkám, jestli má cenu pořád někam psát Vánoční přání. Některé věci, jako by ubývaly na hodnotě, když se sevřou do slov. Navíc, když ta slova vypadají pokaždé stejně, ať už je někdo řekne od srdce, nebo jsou jen na reklamním sloganu.

Ale přesto je na tomto konkrétním jednom večeru v roce něco speciálního. Pro každého to má jinou podobu, a tak budu trochu inovativní a alespoň tady na blogu popřeju jen: Nechť se vám podaří chytit tu esenci, která pro vás dělá Vánoce Vánocemi, ať už to je, co je. Chytit a nepustit :)

Za rok sem napíšu ještě vzkaz těm chduákům, co věřili na konec světa :P

My little masterpiece

22. prosince 2011 v 12:06 | Re |  Videovna
Pozor, tohle paradoxně nebude mít nic společného s My Little Pony, takže i hateři můžou pokračovat xD

Asi je na čase, abych vás trochu seznámila s Noborim a Kudarim, protože, jak to tak vidím, tak nejspíš hodně brzo obsadí design tohoto blogu :D

Začnu videem, které jsem včera náhodně našla při snaze najít alespoň jedno kraťoučké AMV s těma dvěma, protože v seriálu už byli několikrát a ve dvou dílech hodně intenzivně x__x. Nic, překvapivě. Ale našla jsem tohle. Respektive... MMD tanček na naprosto otřesnou upískanou Vocaloidí písničku. Která to všechno zabila xD. Vidět tyhle dva, jak tancují na něco, co zní jako techno pětiletá holčička... opravdu ne... x__x. Tak jsem udělala něco, co občas dělám velice ráda, zapřemýšlela jsem nad tím, na co by ti dva mohli tancovat, aby to hodilo alespoň nějaký synchron v rytmu a hned první tip tomu sedl tak, že jsem se tu válela smíchy :D Bery mi to ohodnotil kladně, takže jsem se odhodlala k činu.

Stáhla jsem video, stáhla jsem písničku a stáhla jsem Movie Maker. Vím, že MM je poněkud crappy, ale na to, co jsem s videem chtěla dělat, měl stačit, a teoreticky by stačil, kdyby mě nenapadlo nečinnost v úvodní fázi doplnit přeletujícími obrázky. To je totiž něco, co už MM opravdu nerozchodí, takže jsem nakonec stejně skončila u Vegasu, kterému jsem se chtěla vyhýbat (protože můžu vždycky jen měsíční trial...).

Tak jsem si pohrála ve Vegasu ke své spokojenosti, abych zjistila, že YT naprosto odmítá nahrát video z tohoto noťasu. Po víc jak hodině snažení ve stylu: 'Hodím nahrávání, zasekne se to na 16%, zruším nahrávání. Hodím nahrávání, zasekne se to na 17%, zruším nahrávání atd.' jsem to vzdala a šla spát. Ráno moudřejší večera je pojem, který YT očividně nezná, takže jsem nakonec s videem musela na tátův hyper mega super PC, abych viděla, co bude dělat ten a překvapivě to najelo bez problémů.

Takže zde je mé malé dílko, na které jsem hrdá, protože mám ráda, když vychází náhodné synchrony :D Kdo by měl zájem slyšet, před čím jsem ten taneček zachránila, odkaz je v popisku videa xD



E-E-E-EPIC! =D

17. prosince 2011 v 11:33 | Re |  Pokémon
Uwauahahaha >D Nová hra! A dokonce ještě pro DSko!


Hinduistický mnich z České

16. prosince 2011 v 22:38 | Re |  Drahý deníčku...(a čtenáři xD)
...příště dostane kabelkou plnou cihel X______x

Dneska mě už POČTVRTÉ odchytil a taky už dneska dostal podrážděnou odpověď a příště nezůstane jen u toho, vážně X___x

Ani nevím, kam jsem mířila, když mě zastavil poprvé. Někdy v listopadu to bylo. Nejpíš jsem šla jen relaxovat pohledem na regály v obchodech. Néé, jasně! Šla jsem shánět duhové věci na cosplay Dash!

Neodbyla jsem ho tak nějak ze soucitu - řekla jsem si, že si poslechnu, co mi chce říct. A že toho bylo. Že se to celé mělo oklikou dostat ke knížce zadarmo, ale samozřejmě "kdyby jsi zaplatila alespoň náklady, tak by to bylo strašně štědré...!", to by asi člověk tak nějak mohl předpokládat. Ale mezitím jsem z jeho narážek mezi řádky vyčetla, že jsem hrozná kariéristka, když chci dostudovat školu a feministka, když chci vůbec po škole pracovat a pouze netrčet doma a starat se o rodinu, jak je mým úkolem, zatímco muž by měl domů nosit peníze (how many years backwards?). Na rovinu mi řekl, ať si najdu bohatého manžela, dobré ne? XD V podstatě jsem tak nějak z jeho slov vyrozuměla, že mě považuje za nějakou workaholičku, jejíž děti by doma trpěly samotou a neporozuměním ze strany věčně pracujících rodičů. To mě docela dohráblo, ale výjimečně jsem se nehádala. Ten člověk neměl nejmenší ponětí o tom, jaké já mám plány pro rodinu, ale tak o 180° se minul. Ale jestli se mi to někdy splní, toť otázka na někdy jindy.

Každopádně pak nadešel den nákupu dárku pro mámu k narozeninám, onen osudný den, kdy mě mnich odchytil dvakrát během deseti minut. Alespoň se o to pokusil. Jako ano, poprvé jsem měla kabát, sukni, kozačky atd... podruhé sportovní bundu a čepici. Ale přecejen se se mnou poprvé bavil dost dlouho na to, aby si můj obličej zapamatoval. Za svůj život už jsem doopravdy stihla postřehnout, že moje rysy se jaksi lidem pamatují velice dobře x__x. A minimálně na těch deset minut si snad průměrně inteligewntní člověk dokáže zapamatovat i to oblečení...

Ale ne, odchytil mě jednou, tentorkát s jakýmisi sušenkami. Nedala jsem mu prostor cokoliv říct, a úprk. Ale když jsem vylezla z Neroli a šla komusi psát SMS, tak mi bohužel nedošlo, že jsem se postavila na špatné místo. Resp. špatnou část České. V té části stačí stát minutu a máte 101% šanci, že pokud tam Mnich je, tak si vás chytí. A to se taky stalo. Periferní vidění mi při psaní smsky řeklo, že na mé úrovni (a sakra...) zrovna odchytává Mnich a také, že se mu všichni vyhýbají (a sakra sakra...) a pak, že si všiml stojící postavy u výlohy a že míří ke ní (dejte mi nějakou tyč...). Jestli se mu podařilo zapomenout, že mě před pár minutami otravoval, tak má nejspíš problémy s krátkodobou pamětí. A jestli ne a přesto šel, tak by si zasloužil kopanec vy-víte-kam X__X.

No, abych to uzavřela a potvrdila teorii o prokletí stojící postavy, dneska jsem si na České dala k obědu pizzu. A protože jsem k bankomatu, ze kterého jsem chtěla vybrat money na šalinkartu, došla dřív, než jsem dojedla, postavila jsem se k výloze Barviče a Novotného a jala se studovat přebaly knih. Když jsem si všimla, že mi byl vedle levé boty postaven košík plný balíčků s buráky či s čím, věděla jsem, že je zle. Ale ještě jsem byla docela milá. Jen jsem mu řekla, že ne, že už jsem toho měla dost. Z nějakého důvodu ho to rozesmálo. Možná když zjistil, že jsem to zase já. Měla jsem kapuci a ještě jinou bundu, stála jsem k němu zády, neměl šanci poznat, kdo to je.

Ale příště už prostě... ujedou nervy. Já to cítím XD Odmítám, aby mi nějaký mnich udělal z České stezku hrůzy... X__X

Večerní rozjímání

14. prosince 2011 v 20:07 | Re |  Drahý deníčku...(a čtenáři xD)
Svět je divný. Je to, jako byste procházeli prostorem s deseti rozměry, ale dokázali vnímat jen tři. Děje se tolik divných věcí, které nedávají smysl, někteří lidé mají charakter, jehož pouhá existence nedává smysl, některé předměty mi párají mozek zevnitř a stejně nedávají smysl, něco je tak úžasné, že to až nedává smysl, existují lidé, kteří jsou tak skvělí, že to až nedává smysl a taky existuje určitá touha pro ty lidi někomu pořádně namlátit a ta kupodivu smysl dává ^^;.

Asi tomu ještě dopomáhá písnička, kterou poslouchám, protože je takový dokonale neurčitá a přesto má bombastickou melodii. Včera jsem ji v polospánku zaslechla u Temi a poněkud mi učarovala. Že fanatizuju do poníků... no, jo. Už jsem se dostala do stádia, kdy už bych asi neobhájila stanovisko, že to není určitá forma obsese. Protože když nemám, co dělat, nebo na PC čekám na něčí odpověď, tak ve volné chvíli prohledávám všechno poníkovské. Nejraději eBay a designy triček. A mrzí mě, že toho není víc. Možná si tím něco kompenzuju, ale co už ^^;.

Přála bych si, aby všechno bylo růžovější, než to je. Hlavně aby byly všechny rozměry růžové, i ty, které člověk nevidí. A aby byli šichni šťastní. Nebo alespoň v klidu a pohodě. Koneckonců se blíží Vánoce :)

Hmm, mám vážně hodně zvláštní náladu dneska. Vážně jsem si užila včerejšek a noc na dnešek, i když by se to někomu mohlo zdát divné xD. Ale některé věci jsou důležité, a pak jsem asi dospěla k závěru, že největší depresivní stavy mě nejspíš chytají ze samoty na kolejích. Nejsem homesick, nebo tak. Ale když je večer, spolubydlící někde pryč a já celou dobu trávím sama na pokoji a tak to jde několik dnů nebo týdnů, krom školy prakticky žádný rozhovor a žádný podnik mimo... tak to asi na psychiku nějak dlouhodobě působí. Proto pro mě byl včerejšek jednou velkou pozitivní injekcí. :)

Sladký feedback :D

10. prosince 2011 v 15:13 | Re |  Drahý deníčku...(a čtenáři xD)
To mi tak dneska k obrázku na devu (poníci, Celestia konkrétně) komentoval jeden Nor. Poslední odstavec jeho komentáře mě tak rozesmál, protože je naprosto geniální a zaslouží si zvěčnění v mé síni slávy:

"Also, I just realized that I, a grown man, sat here and complimented you on a dress design for candy coloured ponies.
Confound these ponies, they drive me to fashion."

Není to milý? ^^

Osobní tragédie

9. prosince 2011 v 18:38 | Re |  Drahý deníčku...(a čtenáři xD)
aneb 4. projekt se tváří, že zapříčiní no-zápočet z předmětu IZP xD A prý je lehčí než 2. a (!) 3. Je tam tolik divných věcí, které mi padají na hlavu a dělají všechno proto, aby to nejelo a já se nemohla posunout, že je to až absurdní xD

Chjo. Potřebuju z toho jeden hloupej bodík.

Blbý lokalizace x_X

Damn.

Damn, damn, damn.

A to to doteď vypadalo tak slibně, ten předmět T__T. To není fér.

Hlavička čtvrtého projektu do IZP

7. prosince 2011 v 11:31 | Re |  Drahý deníčku...(a čtenáři xD)
/**
* Here kommt.... Knight Rider! Ein Auto... Ein Computer... Ein Man...
*
* Knight Rider! Ein Man und sein Auto kampfen gegen das Unrecht.
*
* UHAHAHAHAHAHA
*/

#include
#include
#include
#include

-----------------------------

A jsem v opravdu silném pokušení už na to vůbec nesahat xD


-----------------------------


Znáte ten pocit

6. prosince 2011 v 20:47 | Re |  Drahý deníčku...(a čtenáři xD)
kdy vás něco tak zdeptá a vysaje, že jste prostě jen prázdné slupky a nedokážete se přinutit k žádné kontruktivní práci?

Zrovna dostávám SuperSize variantu. Ve chvíli, kdy si to nemůžu dovolit.

Ale je mi tak nanic, že je mi to skoro jedno .____.'

Jak to bylo s kongruencí

5. prosince 2011 v 21:11 | Re |  Drahý deníčku...(a čtenáři xD)
Výsek z jednoho rozhovoru, kdy jsem byla požádána, abych spolužákovi vysvětlila pojem kongruence na příkladu. Neb jsem občas děsný narcis a moje vysvětlení se mi hrozně líbilo, zvěčnuji ho zde :D



Alice Re Pavlíková
tak jo, máme nějakou množinu továrna-na-auta
a máme relaci, která říká: ve mně jsou vždycky dvojice aut, pro která platí, že když je obě rozflákám, nebudu mít žádné auto

Pavel Peléšek
originální :D

Alice Re Pavlíková
a jsou v ní dvojice třeba (BMW, Porsche), (Skoda, Minicooper), (Peugeot, Toyota)
a pak máme algebru na naší tovární množině, a ta má jednu operaci tunning, která vezme dvě auta z té továrny, spatlá je dohromady a vyrobí nové auto

Pavel Peléšek
jasně

Alice Re Pavlíková
Tak, a my chceme vědět, jestli je naše destruktivní relace kongruencí na tunningové algebře
takže si vyber dvě dvojice z naší relace :D

Pavel Peléšek
(Skoda, MiniCooper) :)

Alice Re Pavlíková
a jeste jednu :)

Pavel Peléšek
(BMW, Porsche)

Alice Re Pavlíková
(zklamal bys me, kdyby sis tuhle nevybral xD)
ok, takze Skoda je x1, Minicooper je y1
BMW je x2 a Porsche je y2
takže my vezmeme naši tunningovou operaci pro obě x, a pro obě y
takže dáme dohromady Skodu s BMW
(a vyrobíme... hmm. Volkswagen)

Pavel Peléšek
:D

Alice Re Pavlíková
a pak Minicooper s Porsche a máme pěkného Benza
a pokud bude platit, že když obě tahle auta rozflákám a nebudu mít žádné auto (což platí), tak je destruktivní relace kongruencí :D
čili bychom do relace zničení mohli strčit dvojici (Volkswagen, Benz)

Pavel Peléšek
Jak prosté, milý Watsone! :D *FacePalm*

Alice Re Pavlíková
to byla ironie nebo ne? :D

Pavel Peléšek
právě že nebyla! :D

Tolik mi bylo dáno...

4. prosince 2011 v 23:57 | Re |  Drahý deníčku...(a čtenáři xD)
Mám skvělou rodinu.

Sice v širším příbuzenstvu jsme jediný malý kroužek normálních, bezproblémových a nealternativních lidí, ale se širší rodinou se obvykle nestýkám a pokud ano, tak jen s tou normálnější částí.

Rodiče mě podporují; máma z některých věcí stresuje víc než já. Když mě topí výška, povídá mi o svých časech na medicíně a začátku se soukromou praxí a já jen zírám s pusou dokořán a s němým obdivem, jak to všechno mohla ustát. Bojím se, že bych neměla takovou sílu a výdrž.

Táta je přesně ten člověk, u kterého najdu podporu v technických věcech. A to mám na mysli i chvíle, kdy chci vyhodit pár tisíc za novou konzoli. Nemá s tím problém. Což je hrozně fajn n_n. A když je něco ve škole nefér a já o tom povídám, vždycky ho to tak rozlítí (a hned by šel všem ukázat :D). Popravdě mě to většinou donutí přemýšlet o tom, jestli jsem nepodala věci v nějakém příbarveném světle, což taky není na škodu ^^;.

S jednou ségrou toho máme tolik společného! Je nakloněná tím správným směrem, čili směrem fantasy, neodmítá animované seriály, společně milujeme poníky a Avatara (toho nemodrého) a spoustu dalších věcí. Spolu vyrážíme na výlety, spolu lyžujeme a tropíme různé blbosti. I nesnáze a zákeřnosti ve Skautu jsme nesly na zádech spolu.

Druhá ségra se švagrem jsou taková pevná skála. Stojí trošku mimo můj běžný život, ale můžu se o ně opřít, vždycky mi poradí a dají rady z jiné a možná trochu víc současné společenské reality, než se kterou se setkali naši. Ještě pořád jsem si nezvykla na skutečnost, že mám vlastně i něco jako bratra. A že on se tak ke mě chová, to je prostě... tak úžasné...



Mám fantastické kamarády.

Pryč jsou časy, kdy jsem měla jednu nebo dvě kamarádky, se kterými jsme se nakonec rozešly ve zlém, abych dlouhé dny a pak i roky trávila sama, zapomněla význam pojmu 'nejlepší kamarádka' a utápěla se ve vlastní melancholii a sebelítosti. Netroufám si tvrdit, na čí straně byla tehdy vina, nejspíš na obou, protože já jsem doopravdy nebyla žádný anděl.

Když jsem pak po pár letech poměrného sociálního odloučení a dnech trávených hraním MMORPG našla pár nových přátel, byli mi tak drazí, že se to jen těžko popisuje. A i já jsem se změnila. Doufám jen, že co nejvíc. A možná i proto mi tihle přátelé zůstali a díky nim jsem si našla další a teď jich mám tolik, že bych pomalu brečela štěstím; občas bývám po večerech trochu naměkko. Protože na přátelství je úžasné to, že těm lidem nejste lhostejní. Oni vás mají rádi, i když máte své chyby, podrží vás, když potřebujete, umí pochválit... a je úžasné, když pro ně můžete udělat totéž. Friendship is magic.



Mám skupinu důležitých lidí N.

Nepřišla jsem na žádný obecný název. Je to nesourodá skupina lidí, kteří už by do nějaké více specifikované skupinky shrnout nešli. Prostě lidé, kteří mi něco dali. Obětovali mi svůj čas, když jsem potřebovala, pochválili mě, když se mi něco povedlo, řekli něco, co se mi vrylo hluboko do srdce a možná změnilo můj charakter, život nebo stezku, po které jsem se rozhodla ubírat. Nebo jen napsali/zpívali písničku na YT, která mě dojala, nebo nakopla správným směrem. Lidé, kteří mě svým postojem inspirovali. Nebo lidé, kteří mě svým charakterem fascinovali. Skoro jako bych se na sebe dívala zdálky: ja vidím, že mě tohle všechno utváří jako figurku z hlíny a pokaždé se stanu o něco lepším člověkem.

Jen nikomu z těch lidí doopravdy nemůžu zplatit to, co mi dali. A s tím se těžko vyrovnává.





Jsem jednou z 'patricijských tří set'.

Když mluvím o tom, co mám a co mi bylo dáno, tak bych neměla opomíjet materiální, či možná přesněji fyzickou stránku. Mám kde spát, mám co jíst a pít, můžu studovat, můžu chodit hezky oblékaná, můžu si kupovat totální kraviny a mít z nich radost (potažmo si můžu dělat radost i něčím dražším), můžu chodit, můžu lyžovat, můžu cestovat, vidím, slyším, mluvím, občas si zazpívám (^^; poslední dobou mě poníci nutí zpívat poněkud častěji), nejsem osel (snad), umím kreslit (°w°) a je toho tolik, co patří do této skupiny a zaslouží si vyjmenování...





Mám jednoho Boha

Tato část přichází záměrně až teď, protože je toho všeho strůjcem. Lhala bych, kdybych říkala, že jsem ideální křesťan. Asi nedávám příliš dobrý příklad, pravděpodobně existuje nehezké číslo nevěřících lidí, kteří mají větší morální kvality než já. To každopádně ale neznamená, že se nesnažím. Za poslední tak dva roky sama u sebe sleduju kvalitativní nárůst důchovní stránky své osobnosti. Troufám si říct a doufám, že můj vztah k Bohu prochází pubertou a dosavadní pokrok mě nepřestává fascinovat. Sice jsem pořád ještě na začátku, ale jsem tak vděčná, že nejsem jedna z těch, kteří byli sice odchováni ve věřící rodině, ale nikdy nevykročili na vlastní cestu víry (aneb ve chvíli, kdy došlo na vlastní svobodu, tak run away)! Neumím si představit, kde bych bez víry byla. Neumím si představit, jaké by to bylo žít život s přesvědčením, že... jsem prostě jen nějak fungující hmota, které časem vyprší lhůta trvanlivosti a pak prostě konec. Že žiju jen proto, že blbá náhoda šoupla dohromady dvě buňky, které vyprodukovaly moje myšlení. Že tu není nikdo, kdo mě slyší, nikdo, ke komu můžu tisíckrát denně vyslat střelnou prosbu, aby byl ten a ten v pořádku, aby ten a ten dobře dojel... nebo dík, že jsem právě při klopýtnutí nespadla ze schodů. Jestli bych byla pořád naživu, kdybych ve slabých chvilkách brečela do polštáře s vědomím, že mě nikdo neslyší, toť otázka.

Tolik jsem toho dostala a tolik toho dostávám... tady ani neexistuje něco, co bych doopravdy mohla dát oplátkou. Můžu jen pomáhat ostatním. Řetězová reakce.


Jo, dneska je jeden z těch večerů naměkko, kdy mám navíc dost času, abych sem napsala slohovku, což je nebezpečná kombinace xD Ale stejně... Já jsem tak šťastná, že tohle všechno mám... :______: I love you all!

Podpatky

2. prosince 2011 v 21:35 | Re |  Drahý deníčku...(a čtenáři xD)
Poněkud netradičně ženské téma - mně osobně se podpatky líbí, tedy spíš vzhled bot s podpatky, ale zrovna se s nimi dvakrát nemusím. Obvykle je to souboj vůlí, který sice vždycky vyhraju, ale nevyjdu z boje bez šrámů, lépe řečeno bez puchýřů. Paráda trp, jak se říká.

Ale teď k věci. Během svého pobytu v Brně jsem si nemohla nevšimnout množství žen, které na podpatcích nemají co dělat. Takové ženy lze rozdělit do dvou skupin: 1) ty, které tím škodí samy sobě, 2) ty, na které se okolí musí koukat.


Skupina č. 1 - Vyvracečky
Co říci o skupině číslo 1? Ty dámy na podpatcích chodí, udrží se, nezabijí se - ale proč ne? Chodí na nich špatně. Rovnováhu a stabilitu udržují tím, že podivně vykrucují chodidla a došlapují třeba jen na vnitřní nebo vnější stranu. Už jsem kolikrát šla za ženou náležící do této skupiny a mohla jsem tak provést poměrně detailní studii toho, jak při každém kroku vyvrací chodidla, obvykle dovnitř. Prostě šlápne a místo aby její noha zůstala... tak nějak rovně, chodidlo se jí smekne dovnitř. Takže vlastně našlapuje úplně divně, ničí si klenbu a zadělává si na bolest zad a ani na to není zrovna pěkný pohled, ale pouze, pokud koukáte přímo na boty. A nezáleží na výšce 'šteclí' čí zkušenostech, vyvrací mladé, staré - na nízkých či vysokých - samozřejmě se počítá s tím, že je to bota typu boot - nad kotníky, jinak by po prvním zvrtnutí jely na pohotovost pro dlahu. Ta bota nohu udrží na podrážce. Extrémem bylo, když jsem potkala slečnu, která ze špatné chůze měla podpatek sešlapaný našikmo, takže už ani nemohla našlapovat jinak, než špatně.


Skupina č. 2 - Hrbačky
Další extrém a dle mého osobního názoru horší. Sem obvykle náleží mladé holky a nemusíte jim vidět na nohy, abyste věděli, že nejsou nijak zkušené v chůzi na podpatcích a přece si nabraly trochu víc, než na co mají. Jak to poznáte? Naprosto jednoduše. Pokud máte pod patou vysokou jehlu a jaksi víte, že špatné položení oné jehly na podklad vás bude hodně bolet, zcela automaticky začnete mnohem více kontrolovat, kam šlapete. Ve výsledku jdete od pasu nahoru do mírného, avšak nepřirozeného předklonu, a taky nahrbíte ramena. Věřte mi, že na takto se pohybující holky opravdu není hezký pohled. V Brně jsem se s tím zatím setkala asi třikrát, což je docela málo - ale nejspíš je to tím, že se ve večerních hodinách nepohybuju tak často v okolí míst, kam chodí šestnáctky na taneční. I když poslední případ, se kterým jsem měla tu čest, byla nějaká slečna z ročníku, a bylo to vážne hodně zlý.
V přijatelnějších případech se tohle všechno omezí na nepřirozenou ztuhlost v horní části těla, takže člověk při chůzi vypadá jako chodící kláda, ale taky to není zrovna pastva pro oči..


--

Proč to sem píšu? Ani nevím. Nejspíš, abych zapsala svůj postřeh. A taky od té doby, co jsem zaznamenala tyhle vady v chůzi na podpatcích, dávám si na svoji o to větší pozor. Mohlo by to pomoct i ostatním, koneckonců. Moje rada zní: Pokud nedokážete chodit tak, jako by byl podpatek přirozeným, byť poněkud bolestivým prodloužením vaší nohy, tak na nich raději nechoďte, dokud se to nenaučíte.

(A naučíte se to tak, že budete trénovat postupně; vzít si jako první podpatky ever jedenáctky doopravdy nepomůže ani vám, ani těm, co se na to budou muset koukat ^^;)