GUESTBOOK

________________________________________________________________________________________________

Únor 2013

Cuisine d'Italia, etiketa a další jedlé taje Livigna

2. února 2013 v 15:07 | Re |  Drahý deníčku...(a čtenáři xD)
Předesílám, že nemám nejmenšího tucha, jestli je ten první tvar v nadpisu gramaticky správně, takže pokud mě někdo poučí, s chutí do toho.

Jo, s chutí...

Na tenhle článek jsem se těšila od večera našeho prvního dne v Livignu. Můj první zájezd do Alp za účelem kvalitní a vícedenní lyžovačky. Ještě by se hodilo zmínit, že jsem v minulém semestru absolvovala předmět IKPT, kde jsme se mimo jié učili i něco málo z etikety. Jo, tušíte správně, tenhle článek bude převážně o jídle.

Když jsem se balila, uvažovala jsem, jestli si přibalit i něco společenštějšího typu šaty a pučnocháče, ale nakonec jsem na ten nápad zanevřela. Kudla, snad jedu do hor, ne? Tam se nosí outdoor a sportovní věci a v nějakém horském hotelu či chatě to prostě musí být hlavní oděv, ne? Co bych si do jednoho ze čtyř zavazadel, která budu muset být schopná přenášet naráz, přibalovala ještě něco navíc...?

Kulový. Když jsme se ségrou sestoupily do jídelny pro hosty, s hrůzou jsem shledala, že se jedná o zařízení restaurace-like. De luxe. Takže jsem ve své (sic pěkné a civilizované) teplákovce měla zasednout za stůl s ubrusem, víceřadou nabídkou příborů, látkovým ubrouskem. To vše s vědomím, že mě budou obsluhovat číšníci v tmavě zeleném smokingu s černým motýlkem (ano, moje IKPT-etiketa dušička začíná plesat, opravdu měli černé motýlky, jako správný číšník :D). A taky s vědomím, že 90% všech čecháčků, co přijeli s naším zájezdem, si poctivě nabalilo alespoň ty své džíny pro všechno, což je sice mor dnešní doby, ale pořád to je o lvl výš, než tepláky XD. KAŠLY KAŠLY KAŠLY.

Celý večer jsem měla ze svého odění trauma, které jsem si léčila představou, jak to pak všechno vyblinkám na blog. Tím však stravovací zábava onoho večera zdaleka neskončila. Na trochu radostnější notě: večeře začala zeleninovým barem, kde jsme si na talířek mohli nabrat nabízenou zeleninu a vše pěkně polít italským olivovým olejem. Mými favority se staly malé vařené mrkvičky a fazole, které byly udělané hodně na slano. K salátu a oliváči... mňamka. Nu, pěkně jsem dopapala zeleninový předkrm, zatímco nám paní od cestovky přišla vysvětlit, co dál. Že si máme vybrat ze tří předkrmů číslo dvě a ze dvou hlavních chodů. Vybrali jsme si tedy, pak se k nám dosmokingoval jeden z číšníků a odnesl nám talířky po zelenině spolu s lístkem, na kterém byl náš výběr chodů budoucích.

Někdy v té době jsem začala intenzivně přemýšlet, kam se mám do háje utírat. Na stole mi sice ležel látkový ubrousek, ale s hodinami etikety na paměti, mi v hlavě blikala kontrolka "Do látkového se neutírat v žádném případě! Látkový na stehna kvůli drobečkům, jen se do něj pro všechno na světě neutírat!" Roger that. Umístila jsem látkový ubrousek na klín a se zájmem sledovala, jak každý člen našeho stolku s touto součástí prostření nakládá jinak. Někdo se do něj bez ostychu utřel. Někdo si na něj odložil špinavou vidličku po zelenině. Někdo ho ignoroval. A tak se spustil zaujatý rozhovor na téma: "Co s tím do háje dělat?" Nehledě na to, že můj problém s absencí papírových ubrousků, které jsou podle bontonu na otírání úst, stále nevymizel.

Dorazil číšník s předkrmem číslo dvě, kde jsem si z nabídky těstoviny, těstoviny, polévka, zvolila těstoviny. A hle, najednou začala se projevovati zkušenost návštěvníků z let minulých, kteří si svoje příbory špinavé od zeleniny odložili na onen mystický látkový ubrousek. Vesele jsem se totiž chopila nože a vidličky a jala se těstoviny tlamat. Po chvilce jsem si všimla, že spolusedící k jídlu používají pouze vidličku. Po dalších pár vteřiných pozorování mi došlo, že používají TU vidličku, se kterou jedli zeleninu a kterou si uschovali pro potřeby budoucí. I pohlédla jsem na své prostření, abych shledala, že jsem právě na předkrm načala příbory očividně zamýšlené na hlavní chod. Že je nemám jak utřít, protože k dispozici mám jen látkový ubrousek (A do toho přece NE!). A že jsem mimochodem o tu první zeleninovou vidličku přišla, protože jsem ji (neprozřetelně) ponechala ležeti na misce po zelenině. A když všechen ten právě napsaný chaos shrnu do jedné věty: "Dali mi na stůl míň příborů, než chodů."

V té chvíli už začala být situace věru kritická. Měla jsem zašpiněný nůž a vidličku. Nožem se těstoviny jíst neměly. Nastala potřeba očistit nůž. Varianty tři:

  1. Otřít do látkového ubrousku. - ZAMÍTNUTO: Do látkového se neutírá!
  2. Olíznout. -ZAMÍTNUTO: WTF, nože se neolizují, zlato!
  3. Otřít do papírového urbousku. -SCHVÁLENO. Až na ten nepodstatný detail, že papírový ubrousek tam co? Nebyl.

... Poslat do háje etiketu nebo Italy...?

Panicky jsem řešila, co s nožem, a to pořád neodpovídalo na mou otázku, co pak s oběma příbory, které budu muset nějak uchovat pro hlavní chod a můžu je leda tak špinavé položit na látkový ubrousek. Někdy v té chvíli se k nám znovu nachomýtla paní delegátka a můj dotaz byl jasný: Co mám do háje dělat s tím ubrouskem?!

"Nó, do toho se musíte utírat, utírejte do toho všechno. Čím je špinavější a zmuchlanější, tím víc dáváte Italům najevo, že vám chutná."

...


A tak látkový ubrousek putoval z tepláků zpět na stůl a rázem se z něho stala podložka na příbory. Taliáni to chtějí špinavé a zmuchlané? No, beze všeho...

V té chvíli se mi v hlavě usadila totální rezignace na snahu chovat se podle etikety, a tak jsem se vrátila k obdivování zelených smokingů s černými motýlky. Je pravda, že panika z toho, že vypadám jak totální vidlák v teplákách, mě však nepřešla.

Přišel chod hlavní a pak ještě dezert. Objednávka v tomtéž stylu na následující den.

Konečně se dostáváme k snídani. A také drobné dávce italštiny a jisté italské nelogičnosti.

Pracně jsme se se ségrou probudily a po chvíli základních vizuálních úprav dovlekly opět do jídelno-restaurace. Snídaně se tvářila na klasické švédské stoly, hip hip hurá! Stolům vévodil velký kávovar. I nabídla se sestra, že mě i sobě skočí pro kafe. Bylo tam tlačítko Latte, což je moje oblíbené kafe a den předtm jsme si jedno Lattéčko daly ve městě a bylo moc dobré. Jů, super, latté k snídani, to bude žůžo. I odešla ségra pro latté. I vrátila se s tím, že to mají rozbitý, že to tam natočilo jen mlíko. No tak co, no. Našlehané horké mléko bylo super a ke croissantu s nutella-like pomazánkou to byla vlastně úplně super kombinace.

Obočí mi tancovalo při pohledu na můj talíř. Respektive na to, co bylo pod mým talířem. Na to něco, co se tvářilo jako zcela nefalšovaný papírový ubrousek. WTF, Italové! WTF?! Očividně víte, že to existuje, tak proč mi do háje nedáváte taky jeden k večeři?! XD

Nonic. Jdeme si pro džus, očividně je tam nějaký automat. Vzala jsem si skleničku, postavila pod automat a nechala do něj natéct sytě červenou šťávu, plnou kousků dužiny. Super, to vypadá krásně ovocně a pravě, okamžitě musím vyzkoušet!

...

BLÉ, to je tak nehorázně sladký, blé blé blé!

Sestra se slitovala a prý ať jí přeliju polovinu a doředíme vodou. Pořád to zůstávalo nechutně sladké, ale ve srovnání s tím původním to bylo přijatelné. A tak jsme dospěly k závěru, že to bude jakýsi koncentrát, který se má ředit podobně jako sirup. Nejvtipnější bylo, že pokud už si ho někdo z hostů dal, tak si tím plnil celou sklenici a tu pak pil. Plavaly v tom přece ty kousky, je to džus, je to zdravé! Co na tom, že zuby černají děsem nad množstvím obsaženého cukru...? ^^;

Zkoumala jsem chuť a také barvící vlastnosti té tekutiny (projevené na ubrusech dalších hostů) a dospěla k závěru, že se pravděpodobně jedná o produkt z granátového jablka. Na chvíle strávené u Temi snahou vydlabat tohle podivné ovoce a panickou hrůzu z toho, aby se ta šťáva na nic nedostala, nelze zapomenout. Takže se mé myšlenky logicky vrátily ke skutečnosti, že jsem vypila relativně silnou koncentraci takové šťávy a mé obavy byly potvrzeny, když jsem na ségru zkusmo vyplázla jazyk. Následné ranní čištění chrupu bylo dost děsivým zážitkem. Chvíli trvá, než vám dojde, že přece neplivete krev... Hodně krve... xD

Abych však položku snídaně zakončila něčím veselejším, páni číšníci si k snídani brali smokingy v barvě champaigne. (Což se v přítomnosti šťávy z granátového jablka tváří jako dost odvážná volba, by the way...)

---

Následující večeře se nesly ve společném duchu pocitu, který by se dal popsat nějak takto:

1. chod - zelenina: MŇAM, MŇAM, mám hlad, zelenina je zdravá, šupky dupky do bříška! (a schovat příbor)
2. chod - těstoviny: Mlasky, mlasky, dobrota, jsem navečeřená, teď se jen vyvalit na postel a relaxovat a... WTF, může mi někdo vysvětlit, kam mám naprat hlavní chod...?! X__X
3. (hlavní) chod - ugh gh ugh ghggh...gh...(umřu, umřu, chci externí žaludek!)
4. chod - dezert: ÁÁ, dezerty miluju XD Na ty si místečko najdu, i kdybych pak měla usnout zimním spánkem pro nadbytek tukových zásob!

A pak se po schodech nahoru odkutálet do pokoje...

Aby toho nebylo málo, Italové se jednou rozhodli, že nám do toho vecpou ještě jeden chod navíc, abychom ochutnali jejich místní specialitu. Jednalo se o jakousi šunku, která údajně měla být uzená, ale jíst se to dalo, jen pokud jste na to dali dost citronové šťávy, abyste pak jedli cintronovou šťávu. Ty závany mezi vůní citronu smrděly jako zvířecí stáj... Ale budiž jim připsáno k dobru, že alespoň přidali jednu vidličku navíc, aby tradiční disbalanc mezi počtem příborů a chodů zůstal neporušen.

Také jsem se dostala k jídlu, po kterém bych u nás nikdy sama od sebe nesáhla, typu vepřová žebra a vepřové koleno. Ale vyberte si, když druhou variantou je jelení guláš... xD Nejsem zrovna přívržencem experimentování a zvěřina mě už vůbec neláká. Chudák jelen, no ne? Jen jsem obvykle byla už tak napraná (viz rozpis o pár řádků výš), že jsem do toho jen párkrát dloubla. Alespoň takový osud potkal koleno, u žeber mě ještě docela bavilo hledat, kde na tom do háje je nějaké maso XD

A ještě jednou se přenesu k snídaním, abych dokončila zmínku a lekci italštiny. Další den jsem si opět dala Latte, ale tentorkát čistě proto, že "Je sice škoda, že to mají rozbitý, ale našlehaný mlíko je bezva =D". Tak jsem sledovala, jak je ten kávovar úplně přesný, co se týče dávkování do našich přidělených hrnečků... A pak mě začalo v hlavě hlodat jisté podezření. Tlačítko Latté totiž nadávkovalo přesně plný hrnek mléka. Kdyby tam mělo téct chvíli mléko a chvíli kafe, tak to napustí jen třeba polovinu, ne...? A co že si to vlastně dáváme v těch kavárnách? Caffe Latte. Latte Macchiatto. Hm... Macchiatto... Takové tlačítko kávovar taky měl a ségra si z něj denně točila kafe, které si dolévala mlékem ze sklenice. Hm...

Moje italská hypotéza se nakonec rozhodla uvažovat, že kávovar není rozbitý. Že Latte ve skutečnosti není nějaké spešl kafe s mlékem, ale JEN mléko (i když je to fakt divný slovo pro mléko). A jak to nakonec dopadlo? Check out Google Translator.

Ugh. Tímto asi ukončím můj sáhodlouhý post plný jídla XD Ačkoliv to bylo opravdu mnoho šoků, jedno se musí Italům přiznat. Jejich kuchyně je skvělá, pokud ji opravdu produkuje Ital. A jsou velice milí. Říkám já, která Italy nesnášela od té doby, co porazili náš fotbalový tým v zápase, na kterém byla jak sestra, tak táta, a pak se spolužačce za tu prohru posmívali, když byla u moře.