GUESTBOOK

________________________________________________________________________________________________

Červen 2013

Pokémon Mystery Dungeon: Gates to Infinity - REcenze

25. června 2013 v 17:14 | Re |  Pokémon
Tak jsem se rozhodla, že zase po nějaké době napíšu recenzi. Nečekejte nic objektivního, bude to tak subjektivní, jak jen to bude možné, protože zrovna na tuhle hru je kvantum so-called objektivních profi recenzí, které jsou ve skutečnosti zmáčené vlastními názory a postoji, že by jeden zaplakal. Navíc drtivá většina o této hře nepíše v dobrém a v kombinaci s tím, že "jsme velké a mocné a objektivní recenzistické stránky", to velkou spoustu lidí odradilo.


Takže, trocha fakt na začátek. Pokémon Mystery Dungeon je spin-off klasických mainstreamových Pokémonů. Sami hrajete za člověka, který se z neobjasněných důvodů dostal do Pokémon-only světa a navíc se sám proměnil v Pokémona. Někde ležet vás tradičně najde jiný Pokémon, který bude minimálně po zbytek příběhu vaším partnerem a dřív či později spolu založíte jakýsi tým, do kterého přibíráte další parťáky. O co ale především v MD jde po stránce hraní jsou dungeony. Herní mechanika je položená na náhodném generování dungeonů. Jinými slovy vlezete do jeskyně a až v té chvíli se vygeneruje podoba jejího prvního patra; místnosti, chodby, itemy a umístění schodů. Totéž platí pro další patra. A samozřejmě, pokud do stejné jeskyně vlezete někdy jindy, první patro bude zase vypadat jinak. A vy se takovými místy snažíte projít (všechna patra nebo jen do určitého). Do toho všeho, jak už jsem zmínila, se v MD hraje i na příběh, který je trochu jiné kafe než to, co se toulá po mainstreamových hrách i když v BW už se začali trochu lepšit.

Poprvé jsem se k Mystery Dungeonu dostala už před lety, v době, kdy na stole ležela první řada, Red a Blue Rescue Team. Bylo to období přechodu mezi Game Boy Advance a Nintendo DS, takže Red bylo na GBA a Blue na NDS. Emulátory na DSko v té době byly prakticky non-existent a když už, tak poruchové z 80% a hrát se na nich nedalo. To je ostatně důvod mé Pokémoní výluky v období 4. generace - neměla jsem jak držet krok, tak jsem fandom raději vypustila. Ale zpět k mé první MD zkušenosti. Samozřejmě mě potěšila existence Red Rescue Team pro GBA, protože GBA emulátory šlapaly jako hodinky, tak jsem měla možnost si hru zahrát.

Nejsilněji se do mé paměti zapsaly dvě věci: Silný příběh a... praktická nehratelnost. Tu hru se mi podařilo dohrát a neomrzela mě někdy ve třetím chapteru pouze a jedině proto, že jsem měla k dispozici jisté bonusové vychytávky spojené s hraním na emulátoru, totiž okamžité uložení kdykoliv si zachci. Už tehdy jsem nechápala, jak to někoho může na fyzickém handheldu vůbec bavit. Jeskyně měly hromadu pater, expilo se blbě, nalézané itemy obvykle nejnižší cenová/užitková třída a nepřátelé, zvláště bossové overleveled. Pokud jste se na ně chtěli dotáhnout, museli jste dobrovolně lézt po jeskyních ještě víc a poomaloučku expit. Ne, děkuju. Tahle věc mi nakonec hru v celkovém měřítku zabila - neměla jsem potřebu se k ní po dohrání příběhu vrátit ani si začít hrát znovu ani jsem neměla potřebu vyhledat druhou řadu, Explorers of the Time/Darkness/Sky. Mohl za to i fakt, že po dohrání jsem chtěla sehnat Jirachiho, abych zjitila, že k němu vede Dungeon o 99 patrech a to ještě na první encounter nemáte žádnou šanci, že se k vám přidá, tzn minimálně dvakrát prolézt dungeon o 99 patrech a neumřít... Ha ha ha. Ne, ahoj.


(Note: Hrála jsem za Chikoritu Re a partnerem mi byl Torchic Moon, protože jsem začala hrát v době, kdy u mě byli na návštěvě Atelwen a Moonfighte.)

Pak přišla pátá generace, která, jak už si možná někdo všiml, mě totálně nadchla, a také jsem si pořídila 3DSko. I začala jsem opět upírat své naděje k tomu, že vydají nový Mystery Dungeon, protože na DSko bylo jen Super Pokémon Rumble. (To je imho brutální fail, protože já pokémony hraju kvůli tomu, abych mohla mít v partě/hrát za své oblíbené. A ve hře, kde jste nuceni hrát za hračku s největším lvlem a slušným útokem, což obvykle bývají ti vážně oškliví, si gameplay jaksi neužívám. A když už máte štěstí a hodí se vám hračka oblíbeného pokémona, tak vám stejně vydrží jen jednu oblast a pak už je moc slabá. Nemožnost expit je fail.)

I přišly první zvěsti o PMD: Gates to Infinity a nedá se říct, že bych to nějak prožívala. Ale prostě hra na 3DSko, možnost hrát za oblíbeného Pokémona a v podstatě jistota dobrého příběhu. To zní slibně. Každopádně když došlo na finální rozhodování jestli do toho jít, stejně jsem ještě vyzpovídala Lapy, jestli se to vůbec dá normálně hrát. Dostala jsem odpověď, že ano, tak jsem do toho šla.

První chvíle byly... nepříjemné. Můj předchozí MD začínal testem osobnosti, který vám přiřadil Pokémona. Že se dal vcelku jednoduše obejít, abyste měli, co chcete, to je věc vedlejší. Trochu mi vadilo, že tady se vás prostě jen zeptají, co chcete být. Další šok přišel ve chvíli, kdy mi došlo, že nemůžu být holka. Nechápu, nechápu uvažování těch idiotů v US Nintendu, kteří se vrátili před rok 2000 a před všechny předchozí Dungeony a odebrali volbu pohlaví hráče i partnera. Přitom v originále ta možnost je (!). Nakonec jsem zjistila, že u hráče to obešli prostou skutečností, že vás vždy označují jménem. To ale jaksi nezafungovalo, pokud jste plánovali hrát za Pikachua, což je Pokémon, kde se od sebe obě pohlaví vzhledově liší. Takže zatímco u ostatních Pokémonů vám stačilo si dát žensky znějící jméno a nastavit růžové rámečky (v japonské verzi default pro holku), u Pikachua to při pohledu na jeho rovný konec ocasu (který má samička do srdíčka) brutálně failnulo. No a partner, ten už byl do samečka přikován nemilosrdně, neboť byl během hry několikrát titulován he/his, takže tam už to myšlenkově okecat nešlo. Však taky fanoušci po internetových fórech zuří a Nintendo už obdrželo slušnou dávku whinu a žádostí o přidání této možnosti alespoň do Downloadable Content. Jestli s tím ale někdy něco udělají, to už je ve hvězdách. Jsem spíše skeptik. Kdy nás Nintendo v něčem vyslyšelo? A nemyslím Japonce, ale všechny zahraniční divize, které se nás týkají? Spíš by mě vážně zajímalo, který idiot za tohle může...

Když jsem se horkotěžko překousala přes tuto skutečnost (resp. když mi začalo docházet, že na moji postavu he/his asi nikdy nepřiletí), začala jsem se víc věnovat samotné hře. Grafika je bombastická, dungeony vypadají jako reálná, krásná místa. K mému nesmírnému šoku jsem si uvědomila, že mě baví jednotlivé dungy a jejich patra procházet. Chápete? Baví. To se mi v Red Rescue Team nikdy nestalo. Tam byly dungeony jen nežádoucí otravný pain, který jsem musela přetrpět, abych zjistila, co se stane dál. Což je docela špatně, když si uvědomíte, že je to hlavní herní mechanika.



(Crags of Lament - úžasná hudba a nádherné prostředí, jedno z mých nej)


Další věc, která mě nadchla skoro hned, je hudba. Soundtrack je úžasný a v běhu hry se neustále zlepšuje a práce, kterou pro herní atmosféru odvádí je nezměřitelná. Klobouk dolů, před autorem.

A jakmile došlo na místa, kde by to ve starších verzích začal být overleveled pain in ass, začalo mi docházet, že Lapy měla pravdu. Ta hra se dala hrát! V patrech se válely užitečné věci! Najednou jsem se neklepala strachy po každém kroku, že se objeví nepřítel, který mě sejme jednou ranou a budu to muset celé procházet znova, navíc chudší o půl věcí v batohu a půl peněz, takže se moje šance uspět brutálně zvýší, že...?

Uvědomila jsem si, že hraju bombastickou hru. Že tohle je konečně Mystery Dungeon, který po herní stránce zaujme i někoho, kdo netouží hodiny a hodiny zkoušet projít tentýž dungeon a neustále failovat. A to jsem ještě nezmínila příběh.


Jako hlavní postava jste se octli ve světě, který se pomalu dusí pod dekou jakési beznaděje. Nehrne se to na vás jako proud řeky, naopak postupně odhalujete různé drobnosti, které vám tuto skutečnost dokzaují. Kolem vás je svět, jehož obyvatelé se snaží nějak protloukat dál s vědomím, že okolí je nepřátelské a snaží se na nich jen vydělat. Někteří se dokonce sami stávají zlomyslnými, netečnými, chladnými, otrávenými... občas dokonce zloději či jinými zločinci. Svět, kde je nejbezpečnější jet podle filosofie, že vám každý chce ublížit, budeme se k nim podle toho chovat. Svět, ze kterého téměř vymizela víra v dobré věci, protože dobré věci opravdu zmizely. Zvláštní Rainbows of Hope, které se dřív ukazovaly často, už roky nikdo neviděl a naopak se začínají objevovat jiné věci, které si ani pamětníci nepamatují. A nikdo už je doopravdy nedokáže považovat za něco jiného, než špatné znamení...

V tom všem se objevíte jako člověk změněný na Pokémona, který má k dobru jen dvě věci: vědomí, že ho někdo prosil, aby zachránil Poke svět a vizi, ve které Hydreigon pronásleduje a útočí na prchající Munnu. Protože nemáte nejmenší tušení, co se po vás chce, kývnete Pokémonovi, který vás našel, že ho doprovodíte na místo, kam spěchá, ať už je to kamkoliv. Zjistíte, že Pokémon si šel koupit půdu. Obrovskou plochu nehostinné, zanedbané půdy, načež vám sdělí, že tam chce vybudovát svůj Ráj, kde se budou Pokémoni mít dobře a nabídne vám, jestli do toho nechcete jít s ním. No, protože je to lepší, než drátem do oka, a váš parťák je navíc veselá a pozitivní kopa, nabídku přijmete.

(U mě to teda bylo přesně naopak, ale miluju ty emoční ikonky postav, v Gates jsou úžasné :D)

A příběh se v podstatě začne rozplétat kolem snahy vás dvou zvelebit onen kus země a udělat z něj co nejlepší Paradise. Potkáváte další Pokémony, hodné i zlé, rozhodnete se založit tým, nabíráte další parťáky a pomalu se začínají vyjasňovat i sny, ve kterých k vám volá Munna. Dřív, než se nadějete, vás příběh vtáhne do své zvláštní atmosféry veselé v maličkostech a neveselé ve velkých věcech, a pak po vás hodí několika nečekanými zvraty, aby vás nakonec pořádně rozslzil.

Nepamatuju si, že bych konec Red Rescue Teamu takhle prožívala, i když se mi nepochybně líbil. Na hodně místech slyším, že Explorers mají lepší příběh (i když zhruba stejný počet lidí vám řekne i opak), tak jsem si řekla, že zkusím i Explorers of the Sky. Zatím se snažím prokousat přes začátek a vůbec se mi to nelíbí. Test osobnosti mi najednou začal vadit, protože k vašemu charakteru přiřazuje obvykle Pokémony, které moc nemusíte (nejsem Squirtle...) a stejně si to většina lidí obcheatuje podle odpovědí. Návrat zpět do staré grafiky... bolel. Ne ani tak na místech jako město, guilda a tak, ale dungeony... protože to jsou přesně ty dungeony, které jsem nesnášela a kterých jsem se chtěla zbavit. Ošklivé, nudné, hýbete se pomalu a vidíte moc daleko. Jo, a ještě máte hlad, takže v už tak malé tašce musíte ještě tahat jablka nebo želé...

A věc, která mě zatím nejvíc znechutila, je můj partner. Je to malej zbabělej budižkničemu, nevěří mi ("Právě jsi měla vizi, že tenhle Pokémon je zlej? Teda, ne že bych ti nevěřil, to néé, ale víšco, je přece tak hodnej, tak na to zapomeň a jdeme dál."). Napřesdržku, s prominutím. Při čtení reakcí na Gates to Infinity jsem se dostala k jedné atypické recenzi na Explorers, která mě velice potěšila, protože byla negativní směrem k příběhu. Tvrdila přesně to, co jsem zažila v těch prvních pár momentech: že váš partner je zbabělec, příběh se točí kolem něj a vy mu jen přisluhujete. Dále tam ten člověk zmiňoval, že pozornost je věnována jen vašemu partnerovi a nějakého charakterového rozvoje se dočká jen on a jinak je to charakterová plochárna a evoluční bída.

No, zkusím to dohrát. Někdy... Zjistila jsem, že po chvilce hraní Explorers mé myšlenky utíkají zpět ke Gates a krásným zábavným dungeonům tam, takže k Explorers se asi dostanu až... někdy, no xD Každopádně je chci dohrát, abych mohla svoji podporu Gates, které se věnují osobnostem skoro všech Pokémonů, které tam potkáte, založit na celopříběhové zkušenosti z Explorers. Prý by to mohlo mít taky dost dobrý konec, ale nevím, jak ho budu prožívat, jestli budu mít celou hru sto chutí svého partnera ubezdušit, abych ulevila světu. (Navíc mám bohužel některé věci spoilnuté, ale není jich moc.)

No, teď ale taky vytknu některé věci právě Gates to Infinity. Obrovské množství lidí si stěžuje na malý počet Pokémonů přítomných ve hře. V předchozích MD byli vždycky všichni, v Gates jich je fakt pár. I výběr hrdinů, který dosud zahrnoval minimálně všechny existující startéry + Pikachua, byl v Gates omezený jen na startéry páté generace + Pikachu a Axew (tj downgrade z nějakých dvaceti poké na pět). Mě osobně to nevadilo, protože Snivy a Oshawott tam byli, ale stejně jako malé množství Pokémonů i tohle považuju za projev jakési lenosti tvůrců, protože všechny modely jsou vzaty z 3D Pokédexu, a tam všichni Pokémoni jsou... Stejně tak si myslím, že víc popříběhového děje by nikoho nezabilo. Jak jednou máte modely, náročné to není, tak proč to doháje zakončit návratem hlavního hrdiny, a pak už jen 'buduj Paradise'? (I když za ten návrat bod nahoru, že se tak nestalo hned po titulcích + i to budování Paradise je překvapivě zábavné, ale není v tom příběh, no.) Podobně by se asi dalo hovořit o Dungeonech. Sice jsem se ještě nedostala do situace, kdy bych všechny znala jako své boty, ale údajně jich tu také je míň (na druhou stranu jsou krásné a radost v nich chodit, takže je to lepší, než víc ošklivých). Další stížnost putuje na příliš lehké mise a nestupňující se obtížnost soupeřů, když už máte vyšší lvl. Tak daleko taky ještě nejsem, ale tohle mě asi bude štvát a možná mě donutí s hrou přestat dřív, než se dotáhnu na stovku. (A půjdu se prokousávat Explorers, *cough*).

Mezi lidmi jsou i tací, kterým vadí, že už neřešíte hlad, že už to není takové maso jako předtím, a že je příběh jako celek kratší. O prvních dvou věcech už jsem se vyjádřila. Kratší příběh... mi nevadí, dokud je tak úžasný, i když delším bez ztráty kvality bych taky nepohrdla, žejo :) A ještě se najdou exoti, kteří si hru nekoupili, protože tam na ně příliš pomalu objevuje text. Těm bych nejraději vrazila xD. Pak jsem také zaslechla whine na to, že se tam moc kecá, ale to jsou lidi, kteří nikdy nemůžou mít rádi něco, kde je příběh. Když už jsme u toho, i přes značný improvement dungeonů se najdou lidé, kterým prostě gameplay založená na chození po random složených patrech nesedí :)

Pak je tu samozřejmě množství lidí, kteří vychválí každou sebemenší pitomost na předchozích MD, především na Explorers. Na příběh zatím nemůžu argumentovat, ale když mi tvrdí, že Explorers mají lepší hudbu a ohánějí se tracky, které už jsem slyšela a Gates hudbě nesahají ani nad podrážku, tak to mě poněkud dožírá. Je vidět, že hodně fanoušků MD se prostě rozhodlo, že budou prosazovat svoji oblíbenou hru nekriticky nade vše. Protože jinak nechápu, jak někdo může battle theme s Rayquazou/Dialgou považovat za lepší než tracky v Gates. Už jen ten fakt, že hudba při boji s hlavními bossy zní jako dovolená u moře a relaxujte děti... xD Fail.

No, a pokud jste o Gates to Infinity někdy uvažovali, já za sebe je můžu ohromně doporučit. Hra je podle mě mnohem zábavnější a hratatelnější, jak už jsem se ostatně zmínila, a některé herní mechaniky jsou krok kupředu. Můžete například pomocí zkratky použít kterýkoliv ze čtyř útoků, ne jen jeden, který je nastavený a ostatní klikat přes menu. 3D prostředí je krásně udělané, koukat na pohybující se Pokémony je radost, zvláště animace spánku a zmatení jsou roztomilé. Příběh je poutavý, zajímavý a má jedinečnou atmosféru, kterou výborně dokresluje úžasný soundtrack.

Je pravda, že v některých ohledech byli tvůrci nepochopitelně líní (zdá se, že poké už je tak moc, že se většině bočních tvůrců nechce řešit všechny), ale to je podle mě osud celé páté generace, kterou si Game Freak stupidně naplánoval na přechod mezi DSkem a 3DSkem. Všeho je míň, všechno je kratší, šup šup, ať už můžeme přesedlat na 3DS... Mámě míň filmů, míň her, celkově kratší trvání generace a žádný remake. (To ale dává smysl, že si šetřili na 3DS, jen nechápu, proč musel černý Petr této situace vyjít zrovna na nejlepší generaci so far T__T. Neuvěřitelná škoda.)